Matematika je nejlehčí předmět, ale musí tomu uvěřit už děti od první třídy...
Počítačové bytosti - Bajtíci předvádějí dětem, jak se snadno naučí matematiku
Děti svojí činností si samy aktivně vytváří nejen pojem čísla, ale i
pojem základních početních operací, učí se přemýšlet a samostatně logicky pracovat.
Když jsem učila matematiku na střední i na vysoké škole, často jsem nemohla pochopit nezájem a záporný vztah většiny studentů k tomuto a podobným předmětům. A následky - špatné znalosti . Snažila jsem se "dopátrat" příčiny tohoto stavu. Záhy mně bylo jasné, že v "pátrání" musím jít až do začátků dětského setkávání se s matematikou, a nejen s matematikou, ale například se čtením a podobně. Těžká matematika v představě prváka je ta, kde se učí velká čísla. (Čísla - tisíce - vzbuzují v jejich dušičkách respekt.)
Počátek tohoto jevu je v tom, že celou první třídu se jim vnucují pouze čísla do dvaceti, a tak prvňáček žije s přesvědčením, že větší čísla jsou něco jiného, než ta, která se učí, že pro větší čísla platí už "těžší počty". Zajímavé je to, že toto se týká i těch dětí, které už umí počítat třeba do sta.
Psychologové potvrzují, že dětský mozek v šesti letech je v období své největší flexibility, širokých schopností vnímat a přijímat poznatky. Nejen to. Dítě se zajímá o mnoho věcí, ptá se na mnoho faktů. Tato jeho schopnost a touha po poznání není ve škole uspokojena. Výsledek je ten, že se dítě uzemní a nabude představu, že ve škole se na nic ptát nemůže, a musí jen poslouchat, což bude dělat, anebo druhá možnost - dítě ve třídě vyrušuje, je často napomínáno a uvolní se tak vodopád jeho stálých nepříjemností.
V dnešní době rodiče dítka předškolního věku mají často problém, jestli jejich dítě se má učit číst ještě před školou. Správně je napadne že bude-li dítě umět číst, že ve škole bude vyrušovat a zvykne si nedávat pozor. Ale co dělat, když dítě se zeptá na to i ono písmenko, žádá si přečíst nápis na domě, nebo v knize. Nepřečíst mu jej? Víte, že se to skoro nedá, zvědavost dítěte bývá silnější než přesvědčení rodičů, nedávat mu v tomto směru informace. Mnozí rodiče mně potvrdí, jak rychle si dítě v tomto případě zapamatuje, co mu přečetli, a jak rychle si poskládá podobná písmenka samo v dalším slově nebo nápisu a naučí se je číst. Takže každého jistě napadne: není to škoda, dítě v jeho zájmu brzdit? Odpovídám, že je to škoda, a velká. Nabyté vědomosti člověka jsou živnou půdou pro ty další, a schopnost nabývat je roste s množstvím osvojených poznatků.
S počítáním a čísly je tomu podobně. S jakou chutí malé děti počítají, a ptají se na další a další čísla! Celý první ročník však dostávají oficiálně informace jenom o číslech do dvaceti, i když mnohé děti dovedou spočítat peníze třeba do stovky, a jsou donuceny s těmito částkami zacházet. Přitom na svých prstech jsou schopny pochopit desítkovou soustavu, a získat tak správnou orientaci v číslech. Zároveň by většina dětí pochopila, že v celé matematice jde o princip, který se mají učit, nikoliv o jednotlivé příklady, které se mají učit zpaměti. Když se mnohem později ve škole začínají učit záporná čísla, vnucuje se jim myšlenka, že je to už těžší matematika, a záporná čísla se jim předkládají až v době, kdy většinu dětí chuť proniknout do matematiky opouští.
Přitom je to tak jednoduché vysvětlit dítěti, že záporným číslem může vyjádřit peníze, které si vypůjčí, že je to méně, než kdyby měl nic - nulu. Tím žák získá prvotní představu systému, do kterého si později zařadí jednotlivosti. V osnovách první třídy se počítání s čísly spojuje s jejich psaním. Samozřejmě grafický záznam dítěte se ošidit, ani zrychlit nedá. Nějaký čas trvá, než dítě podřídí svoji ruku těm tahům, které se má naučit. Ale je nutné, aby se zároveň s počítáním číslice zároveň psaly? Jejich čtení by mohlo předcházet, domnívám se, bez negativních důsledků.
RNDr. Hana Daňková